Město usíná, když kameny zpívají svou noční píseň.
O životě a osamění, tvrdosti a rozdrobení, sešlosti věkem..
Nástěnka vzpomínek leskne se ve svitu úsporné žárovky,
zatímco špinavá chodidla mnou si ruce.
Didaktická hříčka na Boha s figurkami bezvládných lidí.
Radost a žal, smutek utek, nervózní palec na telefonu žádá si pozornost herce.
Sumec šumí ukryt v bahně, na dně kolektivního vědomí.
Brázdí Vesmír jako plachetnice, hlubinná chobotnice, strašná krakatice.
A přece napříč životy zametá se spousta smetí -
jako listí v létě,
kosmonaut na Krétě..
Uvězněni v labyrintu, nedosáhnem kvalit Klimtu.
Pohoršeni pokáním, umřem s prvním klekáním.
Ve stoje či kleče, dolů, dál a přece.
Až k hranicím chudoby, myšlenkové neduhy,
sahají než po krk, kakofonní zlomrd -
co zmítá se v neudržitelné křeči,
křičí, piští, ječí - kam zas dále na rozcestí?
Kudy hledat štěstí,
kde je nejmíň klestí?
Snad jen dolů do propasti, bylo toho všeho dosti..
Rozlámané kosti plné zlosti..
Kulaté není kruh a Vánoce nejsou sníh.
Kéž všichni začali bychom ŽÍT!
Od nevidím k neuslyším, kapsy prázdné lásky,
koho ještě baví dnes utahovat pásky?
Není snadné přestat, jako ani začít,
kolik nás všech tady bude asi stačit?
Bez mrknutí oka pustit klobouk z okna,
koukat se kam pluje -
s větrem plným barev,
zemí plnou kurev,
ohněm hasit vodu
znovu zachtělo se mi..
--
McZ
