Dnešní příspěvek nebude mít pranic společného s Halloweenem, jak by se mohlo zdát z obrázku, nýbrž s mým pondělním výletem na pohotovost. Znalí latiny si z titulku již možná odvodili, o čem to bude. Ale popořadě..
Kolem jedné hodiny odpolední mi v pondělí začalo být blbě. Poslední přednášku, kterážto končila o půl páté, jsem už polehával po lavici, lebo mi bylo čím dál hůře. Cesta autobusem už předznamenávala budoucí peklo, ke kterému ale došlo až mnohem později. Doma jsem si postavil na čaj a lehl si do postele, ze které už jsem nevylezl až do 10 hodiny večerní. Bylo mi tak zle od žaludku, že jsem ani neměl sil si zajít pro ten čaj, místo kterého jsem si k posteli preventivně přinesl kýbl, jen jsem se převaloval a přemýšlel, jakou má asi teplotu mé rozžhavené tělo (po změření vyšlo kupodivu jen 38,3) a z čeho mi je dořiti tak strašně zle. Tak jsem zavolal domů a zjistil, že tatin i sestra trpí podobnými obtížemi, přičemž mamina se jevila jako obzvláště rezistentní, neboť jí nebylo nic. Tatinův striktně analytický mozek odhalil, že příčinou bude pravděpodobně (pouze námi třemi) k nedělnímu obědu pozřená majonéza, u kteréžto bylo zpětně odhaleno "spotřebujte do srpna 2007".
Jako by toho nebylo málo, bylo mi sděleno, že sestře se udělalo nevolno, ztratila vědomí a spadla hlavou pravděpodobně na hranu kuchyňské linky, načež musela jít bezodkladně na operační sál kvůli případnému poškození oka. Bezva. No, prý by to mělo být dobré, tak snad jo (!) Kurwa, čert aby do toho..
No, a tak se tam tak převaluju, myslím na sestru (maje šílené vize o její smrti na operačním sálu) a zkouším se uvolnit sledováním seriálu (Heroes) na notebooku, což ze začátku sice trošku zabírá, ale i to je nakonec kvůli bolestem nemožné, takže se odhodlám jít dole pod schody na pohotovost, kam mě doprovodí oba milí spolubydlící.
Tam mě vezmou, položí pár otázek, a zatímco se celou dobu modlím, abych jim to tam nepozvracel, tak mi stihnou dát džoganec čehosi do pravé půlky zadku, kterýžto mám klasiky tak zatnutý, že 1) to tam chudák sestřička nemůže napumpovat a 2) mi způsobí lehkou úlevu od bolesti břicha, neboť se část tělesných prostředků vyhrazených bolesti musí alokovat i kolem místa nepříjemného vpichu. Pak mi pro jistotu vezmou krev a pošlou pro vzorek moči na WC, kde jsem opět málem hodil šavli. Vzorek moči navíc - narozdíl od obsahu žaludku - nebylo to, co by chtělo jít ven, takže jsem tam s tím bojoval notnou chvíli. Vyloučit něco, co nechtělo být vyloučeno a udržet to, co chtělo, bylo velmi nesnadnou a namáhavou optimalizační úlohou. Na tomto místě bych rád poznamenal, že bych se opravdu strašně rád vyzvracel, ale prostě to nešlo, protože já zvracet neumím. Pro některé to může znít neuvěřitelně, ale je to tak. Zvracel jsem jen jedinkrát v životě (pokud nepočítám rané dětství) - a to když jsem jakožto jeden z mnoha postižených na táboře chytil jakou's zlou virózu.
A už se blížíme k tomu nejlepšímu - rentgenovému vyšetření, na které jsem byl nakonec také odeslán. A tady se to stalo. Přemýšlím, jestli mám začít tou psycho částí, nebo tou hororovou.. hmm, vezmeme to tradičně chronologicky, takže psychem:
Postavili mě před rentgenovou desku s lehce stáhnutýma gaťatama, že prey přitisknout břicho, z čehož se mi udělalo zle, pak prey nedýchat, a pak to přišlo. Zapli rentgen, a já jsem se začal vzdalovat ze svého těla pryč. Obraz se mi překrýval černou texturou v různých stupních průhlednosti, stejně jako hlasy obsluhy a sestřičky přicházely najednou z různých směrů a vzdáleností.. Bylo to jako na LSD nebo co já vím (prozatím jsem neměl odvahu to otestovat, takže nevím, jen odhaduju) .. naprosto geniální. Tak jsem tam tak byl a prožíval tenhle unikátní stav, ze kterého mě začalo vyrušovat nepříjemné píchání do boků za doprovodu hlasů přicházejících odněkud z dáli. Po chvíli jsem dokonce začal v tom šepotu zachytávat i jednotlivá slova: "pane! ...opr.. co s.. pane!.. jvám? .. pane ..", na což jsem schopen asi 2x po sobě odpovědět duchaplné "špatně vidím".
No, a najednou sedím na vozíku a začíná se mi vracet normální vidění a sluch. Problém je v tom, že se právě dostáváme k výše avizované hororové části, a to sice když ze mě vylezla památná věta "budu zvracet". Periferně sleduju, jak zpanikařený zřízenec někam odbíhá (pravděpodobně pro nějakou nádobu), což ovšem nestihne, a já si mezitím 2x zlehka odblinknu v lehkém předklonu na podlahu. Pak přiběhne zřízenec s takovou tou ledvinkovitou mističkou, která se vzápětí když ji mocným vrhem naplním až po okraj ukáže jako směšně malá. Následují ještě asi 2 mocné a mimořádně objemné vrhy do další, tentokráte větší, přinesené nádoby, načež mi začne být trošku lépe, takže se můžu začít opakovaně omlouvat sestřičce za ten bordel.
Úžasnou třešničkou na dortu je pak má povinnost na recepci zaplatit 90 Kč "za způsobený binec tam nahoře" :))
Původní plán jet stopem jsme zavrhli a započali shánět letenky, v čemž byl Mc Martin velmi rychle úspěšný, a v době kdy jsem trávil čas na Vltavě mi telefonicky oznámil radostnou novinu, že můžeme letět z Vídně do Alicante a zpět v požadovaném termínu (konec července až konec srpna) za 80E. Alicante sice není Malaga, ale za tu cenu ... do cíle se přeci nějak dopravíme, a trošku cestovat [viajar] není nikdy na škodu. "OK, ber to!" povídám a spokojeně se vracím ke svým vodáckým povinnostem (pravděpodobně ke svaté trojici kamarádi-klobása-piwo).
Odlet z Vídně byl ve čtvrtek 23.7. kolem šesté hodiny ranní, a tak, protože jsme plánovali jet vlakem [en tren], bylo třeba se na letiště dopravit poněkud více v předstihu. Nejen proto strávil u nás Mc Martin z úterý na středu noc, která se překvapivě nesla ve znamení experimentů. Se slečnami V a L jsme si zahráli pétanque, připomněli si, jaké to je mít v létě čepici a společně zabrousili do oblasti drogerie, medicíny a biologie. A tak se stalo, že jsme po zakoupení čepic koupili před spaním ještě trochu aviváže, posilnili mozek a vyklopili klokaní mrdku. No, mňamka. Brrrr!
Ve středu večer nás u okénka na nádraží v Břeclavi čekalo milé překvapení. Jízdenka [un billete] do Vídně nás přijde na 492 Koruny (či 18,40E). No nekup to! Je přece logické, že jet vlakem cca 80 km stojí polovinu toho co letět letadlem cca 2000 km. Nechápu, proč jsme byli tak zaražení a ustavičně se snažili zjistit možné způsoby zlevnění.
Každopádně, před půlnocí jsme už byli "ubytováni" na vídeňském letišti, kde měl Mc Martin veselou epizodku s mnou zapůjčenou karimatkou, která pravděpodobně vlivem deště a nekrytého vertikálního umístění na boku batohu absorbovala při (ne?)dávném transportu z povodňových oblastí jisté množství vody, které se ukázalo - k Mc Martinově velké radosti - býti množstvím dokonale dostačujícím k souvislému poskytování zatuchlého smradu. Inu, nepůjčuj si od kamaráda zajíce v pytli!
O letošní Vltavě s FITˇákama jsem psal už v samostatném příspěvku, kde jsem na konci nakousl téma "slečna a telefonní číslo". Inu, je to tak, že prázdniny jsem v podstatě strávil celé právě s touto slečnou, tedy se Sixtou :) Scukli jsme se, padli si do oka, jeli spolu na kolo, zalúbili sme sa, a pak jsem se k Sixtě na měsíc a něco nastěhoval do Prahy, kde jsem si i trošku zabrigádničil, neboť nejen láskou živ je člověk. No, to jsem trošku ("") zkrátil, neva :)
A co se zhruba dělo?
V průběhu prázdnin jsme jeli ještě několikrát na kola (Krkonoše, Jizerky, Brdy, Oderské vrchy..)
Sjeli jsme Otavu, koupali se v Berounce, prošli se na Kokořínsku, zúčastnil jsem se opět demonstrace, 2x jsme vystoupili s Mocca Soul Bandem, se kterým máme nově konečně zase zkušebnu.
Taky jsme navštívili Zoo Lešná :)
Tak tu máme 9 stupňů a prší. Představte si, že nemáte k dispozici žádnou jinou bundu než šusťákovku a doma v bytě máte 15 stupňů. Boha, to je kosaaa! Už se těším k nám do "teplých krajin", až si budu moct obléct bundu a šálu a až nebudu mrznout ve škole (u nás se totiž topí). Po hodině tady na notebooku už mám úplně zmrzlé ruce :(
Tohle vždycky říkával můj drahý otec, a já mu musím dát opět za pravdu. Předevčírem se mi stala nezáviděníhodná nepříjemnost - přišel jsem v baru o mobil. S titulkem to souvisí velmi jednoduše - byli jsme opilí.
Tak jsem se včera dozvěděl, že oněch 90 Kč je poplatek za pohotovost, takže pan doktor to myslel jako joke, což jsem v dané situaci nepobral..